Prožívání Velikonoc ve Žďáru německými předky

Překlad do češtiny z kroniky sepsané paní Maria Sturm v roce 1987:

Na květnou neděli (Palmsonntag) se světily palmy, tedy kočičky. Velikonoční čas byl zahájen slavnostní mší s průvodem, působivou hudbou a pašijemi o utrpení a smrti Ježíše Krista.

Svatý týden (Karwoche) byl pro nás, věřící, vrcholem tajemného uctívání Boha a tyto dny jsme trávili v tiché usebranosti a zároveň v radostném očekávání slavného Zmrtvýchvstání.

Na zelený čtvrtek (Gründonnerstag) během mše umlkly zvony a také varhany. Nahradili je při obřadech hoši s hrkačkami a klapačkami.

V úctě ke Kristovu utrpení zavládlo v celém kraji ticho. V domech začal velký velikonoční úklid. Po dlouhé tuhé zimě mělo konečně přijít jaro.

Boží hrob (das heilige Grab) v temném zákoutí kostela působil v mihotavém světle svíček jako kouzlo. Kdo se na něho díval, zpřítomnil si Kristovo utrpení a oběť. Dva klečící chlapci v ministrantském oblečení zde drželi stráž. V celé vsi by se těžko našel někdo, kdo by se zde nestavil alespoň na krátké rozjímání.

Mezi zeleným čtvrtkem a bílou sobotou se měl každý ráno mýt studenou proudící vodou, aby si udržel zdravé oči. Na Velký pátek (Karfreitag) byl dodržován přísný půst.

Na bílou sobotu (Karsamstagmorgen) ráno byl během obřadu na hřbitově "upálen Jidáš". Polínka ze stromů, bez větví, v určité délce se pokládala do ohně. Nechala se ohořet a sedláci z nich pak štípali třísky. Z těch vyrobili křížky, které se spolu s posvěcenými palmami (kočičkami) zapichovali do zelených ozimů.

Velikonoční obřady byly završeny v sobotu večer Vzkříšením (Auferstehungsfeier). Každý cítil, že nyní opět začal nový život, který překonal krutou zimu. Od kostela vyšlo slavnostní procesí po cestě směrem ke škole a po silnici se vracelo zpět. Vpředu pomalu kráčel kněz s monstrancí pod baldachýnem, kterou nesli vážení muži z farnosti. Kapela hrála chorál: "Auferstanden ist der Herr, aleluja! (Pán z mrtvých vstal, aleluja!). Hlasitě a jásavě zvonily všechny zvony, kostelní prapory vlály, k tomu se ozývaly salvy. Všechny místní spolky důstojně pochodovaly stejným krokem na konci průvodu modlících se farníků. Tato slavnost končila v kostele písní "Te Deum laudamus -

Großer Gott wir loben Dich! (Bože chválíme Tebe)", ke které se každý přidal s upřímným srdcem.

Velikonoční neděle (Ostersonntag) začala salvami a kapela vesele hrála a pochodovala vesnicí. Všechno a všichni se měli probudit. Muzikanti, kteří si opravdu přivstali, byli všude chváleni a odměňováni a také pohoštěni. Asi před tím, než vyrazili, viděli, jak slunce třikrát poskočilo nad obzorem, aby uctilo velikonoční neděli.

Od roku 1930 se k muzikantům přidružili ještě mladíci na koních - velikonoční jízda (Osterreiter). Na ozdobených koních vítali probouzející se přírodu. Vzpomínka patřila i mrtvým. Kapela se vždy zastavila u pomníku padlých. Při slavnostní bohoslužbě opět hrála kapela ke chvále Boží.

V noci z neděle na pondělí se vydávali mládenci na koledu (Schmeckosterrunde). Pomlázkou z vrbových proutků vyhnali ze svých děvčat poslední známky zimního spánku. Za odměnu dostávali kořalku, což mělo za následek nejednu "opičku".

Malí kluci se vydali při rozbřesku na koledu ke svým tetám, kmotřičkám a sousedům. Říkánky se naučili dobře:

"Schmeckuster, Schmeckuster em die Bäne-blei ´s ganze Juhr drhäme! Schmeckuster em a Orsch, wenn´s wieh tut, do sorsch!" (převedeno z dialektu do němčiny: Schmeckuster, Schmeckuster um die Beine, bleib das ganze Jahr daheime! Smeckuster um den Arsch, wenn es weh tut, dann sag es)*

Brzo měli tašky plné barevných vejec, cukrlátek, snad tam byla i čokoláda nebo pomeranč. V kapsách cinkaly mince. Jedna koruna měla vysokou hodnotu a nemohla se jen tak utratit za mlsání.

Na velikonoční pondělí večer se tancovalo. Tak se mohl každý, mladý i starý, radovat z jara, které se probouzelo.

*"Koleda, koleda kolem nohou- zůstaň celý rok doma, koleda, koleda kolem zadku, jestli to bolí, tak to řekni" Tato koleda má více slok, jak informoval pan Alfred Veik z Hajnice. Naučil se ji od svého tatínka, pana Siegfrieda Veika, který v Hajnici žil do minulého roku. Při koledě se pomlázkou švihaly části těla od kolen až po hlavu a ke každé části těla patřila jedna sloka.